Výkladový slovník

táflování

půdorysné, hmotové a prostorové uspořádání stavby. D. centrální, podélná (longitudinální).

v architektuře stavba, která vyniká svými proporcemi a určuje celkovou podobu panoramatu, např. hradu nebo města či krajiny

dárce uměleckého díla nebo stavby, ve středověku býval zobrazován (případně s rodinou) v hieratické (významové perspektivě, tj. ve zmenšeném měřítku vůči postavám svatých, kterým dilo věnoval. V renesanci se měřítko vyrovnává.

obytná věž hradu, většinou čtyřbokého méně často okrouhlého půdorvsu.

negativní základový žlab (žlábek ), vyhloubený do skalního podloží, sloužící k ukotvení konstrukce stavby či jiného zařízení

svislá část sloupu, pilastru atd., ohraničená patkou a hlavicí

dvůr, kurie, typ lehce opevněného šlechtického (velmožského) sídla v raném středověku, často v návaznosti na tribunový vlastnický kostel; ve vrcholném středověku jedna z forem vesnického šlechtického sídla (podobně jako tvrz) s rezidenční a hospodářskou funkcí